Disent | 1969–1989

Po srpnové okupaci varuje před rezignací společnosti. Na podzim se zapojuje do stávek studentů, věcně pojmenovává, analyzuje a odsuzuje poměry, nezadržitelně směřující k další totalitě. Postupně vylučován – stejně jako stovky dalších autorů a tvůrců – z oficiální kultury. Stává se zakázaným spisovatelem. V lednu 1969 se zapojuje do polemiky „Český úděl“, kterou rozvířil Milan Kundera. Diskuze o významu Pražského jara a chování společnosti po sovětské okupaci probíhala v 1968 – 1970 na stránkách kulturních časopisů. Za účast na prohlášení Deset bodů, které odmítalo politiku tzv. normalizace, vyslýchán a obviněn z přípravy trestného činu podvracení republiky, trestní řízení odloženo. Začíná éra disentu.

Pobývá střídavě v Praze a na chalupě Hrádeček u Trutnova, kde několik let těžce prožívá autorskou krizi a odloučení od kulturního světa. V Československu jsou jeho díla zakázaná, žije z honorářů za vydávání knih a uvádění her ve světě (více než 300 premiér). Eseje jsou překládány a publikovány v prestižním zahraničním tisku. VH je mezinárodně respektovaným spisovatelem, Hrádeček se stává jedním z center nezávislé české kultury a boje za občanská práva.

Umírá matka Božena Havlová.

Pracuje v trutnovském pivovaru jako pomocný dělník. Reflexí této zkušenosti je hra Audience (1975), v níž se poprvé objeví postava nesmělého disidenta Ferdinanda Vaňka. Další „vaňkovky“, hry s tímto „nehrdinským hrdinou“, bude psát nejen VH sám, ale i jeho přátelé z disentu.

V roce 1974 jsem byl asi deset měsíců zaměstnán jako dělník
v trutnovském pivovaře (Hrádeček je deset kilometrů od Trutnova). Ve svém rozhovoru s Jiřím Ledererem z roku 1975 říkám, že jsem tam šel
z finančních důvodů, dnes se mi ale zdá, že jsem tam šel spíš asi
z potřeby nějaké změny; dusivé nedění, jímž jsem byl obklopen, mi začlo jít trochu na nervy, chtěl jsem na chvíli vystoupit ze svého úkrytu a nahlédnout do jiného prostředí, přijít mezi jiné lidi. (Dálkový výslech, rozhovor Václava Havla s novinářem Karlem Hvížďalou z roku 1986)

Píše Otevřený dopis nejvyššímu představiteli čs. komunistů Dr. Gustávu Husákovi, kritickou analýzu „normalizace“, jež ve skutečnosti znamená demoralizaci a ztrátu lidské identity.

Celková otázka tedy zní: K jak hluboké zítřejší duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace jeho kultury? Obávám se, že zhoubné společenské následky tu o mnoho let přežijí konkrétní politické zájmy, jež je vyvolaly. O to větší bude ovšem historická vina těch, kteří duchovní budoucnost národa obětovali zájmům své mocenské přítomnosti.

Zakládá samizdatovou Edici Expedice, která šíří ve strojopisných kopiích texty zakázaných autorů. Jediný pokus o domácí uvedení hry VH: Premiéra Žebrácké opery (inspirované hrou Johna Gaye), ironického podobenství o „soužití“ kriminálního podsvětí se světem mocenských složek, uvede amatérské Divadlo na tahu (režie Andrej Krob) v Horních Počernicích. Následují vyhazovy z práce a stíhání účastníků i pouhých diváků. Událost symbolického významu pro vytvoření komunity českého disentu.

Prostřednictvím někdejšího kolegy z časopisu Tvář Jiřího Němce se sbližuje s hudebním a kulturním undergroundem, především s jeho vůdčí postavou Ivanem Martinem Jirousem (nar. 1944). Když je proti hudební skupině Plastic People of the Universe zaveden trestní proces, VH organizuje protesty na podporu obviněných. V srpnu se připojuje k dopisu sedmi českých spisovatelů a filosofů německému spisovateli Heinrichu Böllovi v této věci. Kolem soudního procesu vzniká společenství, tvořící základ budoucí Charty 77.

Státní moc byla vývojem událostí kolem Plastiků překvapena a zaskočena; nikdo zřejmě neočekával, že právě tenhle případ vyvolá takovou odezvu; předpokládalo se, že to bude rutinně vyřízeno jako kriminální případ mezi tisíci jiných. Nejdřív se pokusili o difamační protiútok (televizní film proti Plastikům, různé články, například v Mladém světě), pak začli ustupovat: uvězněné postupně propouštěli z vazby, případ se jaksi smrskával a smrskával, až nakonec (nepočítám-li menší proces v Plzni) odsoudili jen čtyři, a to ještě k poměrně malým trestům, na pokrytí vazby nebo o pár měsíců delším, největší trest dostal pochopitelně Jirous. Proces to byl slavný, znáte asi úvahu, kterou jsem
o něm tehdy napsal. Mohlo se ještě postávat
v soudních chodbách a na schodištích, ještě bylo možné vidět v poutech vedené obžalované a volat na ně, tyhle možnosti byly pak rychle odbourány – tempem odpovídajícím rychlosti, s níž rostla solidarita. Publikum, shromážděné v prostorách soudu, bylo předobrazem
Charty 77; atmosféra rovnosti, solidarity, družnosti, pospolitosti a obětavé ochoty vzájemně si pomáhat, vyvolávané vědomím společné věci a společného ohrožení, nebyla jen atmosférou té soudní budovy, ale i atmosférou prvních měsíců Charty. (Dálkový výslech, rozhovor Václava Havla s novinářem Karlem Hvížďalou z roku 1986)

Ve vídeňském Burgtheateru měly premiéru jednoaktovky Audience a Vernisáž. Díky řediteli divadla Achimu Benningovi začalo desetiletí, v němž byly postupně uvedeny téměř všechny Havlovy hry, některé ve světové premiéře.

Zveřejněna Charta 77, manifest hnutí za dodržování lidských práv v Československu. V Chartě se spojí několik stovek aktivistů z různých názorových proudů – demokratického, křesťanského, reformně komunistického i undergroundového. VH je spoluautorem textu a jedním ze tří prvních mluvčích Charty. Je zatčen a vězněn ve vyšetřovací vazbě od ledna do května. V říjnu je podmínečně odsouzen za „poškozování zájmů republiky v cizině“. Další z mluvčích, filosof Jan Patočka (nar. 1907), s nímž se VH velice sblížil, umírá na následky vyčerpání po policejních výsleších.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. (z prohlášení Charty 77)

Na Hrádečku u Trutnova probíhá III. festival druhé hudební kultury. Přestože byla přehlídka vesměs zakázaných undergroundových hudebníků na neoficiálním pódiu trestná, sešly se na Hrádečku dvě stovky lidí.

Společně s dalšími signatáři Charty 77 zakládá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož úkolem je sledovat a zveřejňovat případy lidí, pronásledovaných v rozporu s tehdejšími čs. zákony.

Cílem tohoto výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly obětmi policejní a justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám. Chceme přitom spolupracovat s každým, kdo projeví o spolupráci zájem. Žádáme zároveň občany, aby nás, (nejraději osobně) na takové případy upozorňovali. Věříme, že působení našeho Výboru přispěje k tomu, aby lidé nebyli nespravedlivě pronásledováni a vězněni. (z úvodního prohlášení VONS)

Účastní se první schůzky představitelů polského Výboru společenské sebeobrany (KOR) a Charty 77 na československo-polských hranicích. V září na druhé schůzce spolupodepisuje Společný dopis obráncům lidských práv ve východní Evropě signovaný 21 účastníky schůzky. Třetí schůzku plánovanou na říjen maří československá a polská policie.

Píše svůj nejznámější esej Moc bezmocných, analýzu situace a možností politického disentu, text o vystoupení ze „života ve lži“ a pokusu o „život v pravdě“.

„Život v pravdě“ nemá tedy v post-totalitním systému jen dimenzi existenciální (vrací člověka k sobě samému), noetickou (odhaluje skutečnost, jaká je) a mravní (je příkladem). Má navíc i zřetelnou dimenzi politickou. Je-li základní oporou systému „život ve lži“, pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává „život v pravdě“. Proto ho musí stíhat tvrději než cokoliv jiného. Pravda – v nejširším slova smyslu – má v post-totalitním systému zvláštní a v jiném kontextu neznámý dosah: daleko víc a hlavně jinak v něm hraje roli mocenského faktoru či přímo politické síly.

VH v šestiměsíčním domácím vězení. Od prosince 1978 hlídkuje státní bezpečnost na schodišti pražského bytu a naproti chalupě na Hrádečku staví strážní domek přezdívaný Lunochod. V květnu 1979 byl VH s dalšími jedenácti členy VONS zatčen.

Ve vazbě dostává nabídku k ročnímu pobytu v New Yorku, jinými slovy nabídku k emigraci. VH odmítá, nebudou-li propuštěni ostatní političtí vězni, a vzdává se tak možnosti vyhnout se vězení. Z vězení pak píše dopisy manželce, které promění v cyklus filosofických esejí o etice a odpovědnosti a o vztahu k bohu. Jeho přátelé z nich sestaví knihu Dopisy Olze, která bude přijata coby hlavní myslitelské dílo VH a brzy přeložena do řady světových jazyků.

Umírá otec Václav M. Havel.

Proces se členy VONSu. VH odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky, k podobným trestům odsouzeni aktivisté VONSu Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová, Václav Benda, Dana Němcová a další.

Rozvíjí se zahraniční podpora VH, především v uměleckých kruzích. Různá divadla i televize uvádějí jevištní rekonstrukci soudního procesu. V létě 1982 se na divadelním festivalu v Avignonu inscenuje Noc za Václava Havla, soubor vídeňského Burgtheatru organizuje petici na jeho podporu, za propuštění se přimlouvají i někteří západní politici. Je oceněn čestnými doktoráty univerzity v Torontu a v Toulouse-Le Mirail.

Přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Po onemocnění těžkým zápalem plic zápasí o život - mj. i díky široké mezinárodní solidaritě je propuštěn do domácího ošetřování.

Milá Olgo, události tohoto týdne si věru zasluhují, abych jim věnoval převážnou část dopisu, ostatně na jiná témata bych neměl beztak už sílu. Nuže: minulou neděli, 23.1., kolem třetí hodiny odpoledne mne náhle a s opravdu zvláštní nárazovitostí přepadla nemoc, dík které jsem byl hned v pondělí ráno přijat na ústavní ošetřovnu a pak v pátek – po jakémsi složitějším dohadování – převezen sanitkou sem, tj. do pankrácké nemocnice. První dny té nemoci – to znamená vlastně až do včerejška – byly hrůzné: měl jsem tak vysokou horečku, že jak jsem se třásl, třásla se se mnou celá postel, hrudník, záda, kříž a ramena mne bolely tak, že jsem nemohl skoro v žádné poloze ležet, těžko se hýbal a hlavně hrozně těžko dýchal (co nadechnutí to úder bolesti), hlava mne nepřetržitě bolela jako střep, celý týden jsem nebyl schopen nic pozřít, byl jsem úplně vysušený a samozřejmě jsem vůbec nespal (poprvé jsem si zdříml v noci na dnešek). Zkrátka a dobře: nepamatuji, že by mi někdy
v životě bylo tak blbě. Měl jsem za to, že umírám (zdálo se mi, že srdce to nemůže utáhnout a že se tady udusím). Uvažoval jsem zcela vážně
o tom, že Ti napíšu dopis na rozloučenou (pochopitelně s posledními instrukcemi), a rozčilovalo mě, že k tomu nemám sílu. Teď už je to všechno lepší, teploty jsou jen zvýšené, bolesti hrudníku a zad sice trvají, ale lze s tím už jakž takž žít (ploužím se světem jako pravoúhlá babička). Nejhorší je zakašlání nebo náhlý pohyb. (Dopis Olze – 30. ledna 1983)

Vzniká hra Largo desolato, příběh disidenta, intelektuálního i mravního vůdce národa, který z posledních sil bojuje o svou identitu.

V exilu vycházejí soubory esejů a článků O lidskou identitu a Do různých stran (editor Vilém Prečan). VH poskytuje řadu interview prestižním západním deníkům a časopisům, veřejně se zastává nespravedlivě stíhaných a stará se o jejich finanční podporu, pokračuje v psaní her a ve vydávání Edice Expedice, je členem redakční rady Lidových novin a spoluzakládá časopis O divadle. Zatímco doma je sledován, zadržován a šikanován, ve světě je oceněn Erasmovou cenou a Mírovou cenou německých knihkupců. Doma i v zahraničí se upevňuje stále více jeho role coby neoficiální ústřední autority českého disentu.

Domovní prohlídka na Hrádečku, při níž policie zabavuje velké množství knih, časopisů, magnetofonových pásků, fotografií, osobní korespondence a jiné dokumentace. Předmětem policejní šikany je i v následujících letech.

Vzniká hra Pokoušení, ironická variace na mýtus o Faustovi, zasazená do aktuálních kulis. I zde jde o smlouvu s ďáblem a souboj s vlastním svědomím, který hrdina nakonec prohrává.

Dokončuje knihu Dálkový výslech, autobiografický rozhovor s novinářem Karlem Hvížďalou, pokus o shrnutí svého života v padesáti letech.

Díky přátelům proběhlo na folkovém festivalu v Lipnici nad Sázavou první veřejné vystoupení VH po devatenácti letech. Poté 10. prosince projev na první (a jediné) povolené nezávislé manifestaci k Mezinárodnímu dni lidských práv na Škroupově náměstí v Praze. Během celého roku se účastní v rámci Charty 77 schůzek se zahraničními politiky a diplomaty (mimo jiné s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem).

V průběhu týdne protestů na Václavském náměstí k výročí sebeupálení Jana Palacha (tzv. Palachův týden) je zadržen a odsouzen k devíti měsícům nepodmíněně. Na jeho podporu vzniká petice, k níž se připojují i mnozí umělci působící v oficiální kultuře. Prolamuje se tak hranice mezi oficiální a alternativní kulturou. Vzniká rovněž kampaň na podporu udělení Nobelovy ceny míru. V květnu je VH podmínečně propuštěn z výkonu trestu. Ihned po propuštění spoluiniciuje petici za demokratizaci československé společnosti Několik vět, kterou podepíše několik desítek tisíc lidí. V říjnu je ještě jednou zatčen – tentokrát již jen na několik dní. Režim se zjevně hroutí.

Rozsudek se mi dík tomu všemu jeví prostě jako akt odvety za to, že mám ty názory, které mám, a že se s nimi neskrývám. Jeho konkrétní obsah má v mých očích pouze zástupnou funkci, kterou navíc plní velmi chatrně. Připadalo by mi za tohoto stavu věcí poctivější, kdyby zněl pouze takto: „Václave Havle, celkově nás rozčiluješ, půjdeš proto na devět měsíců do vězení.“ (závěrečná řeč u soudu – 21. března 1989)