Rodina | 1936–1959

VH narozen 5. října v pražské měšťanské rodině, účastné veřejného života první Československé republiky: Otec Václav Maria Havel (1897–1979) byl podnikatelem ve stavebnictví a vybudoval mimo jiné Barrandovské terasy a vilovou čtvrť Barrandov. Dědeček Vácslav Havel (1861–1921) postavil pražský palác Lucerna. Strýc Miloš Havel (1899–1968) založil na Barrandově Filmové továrny AB a byl hlavním organizátorem českého filmu třicátých let. Matka Božena Havlová (1913–1970) se věnovala výtvarnému umění. Byla dcerou novináře a diplomata Hugo Vavrečky (1880–1952), publikujícího pod pseudonymem Hugo Vavris.

Narozen bratr Ivan M. Havel, budoucí kybernetik a filosofující vědec.

Během druhé světové války pobývá rodina mimo Prahu, především ve venkovském sídle v jihomoravském Havlově a ve Zlíně.

Po komunistickém puči začíná perzekuce rodiny, zabavování majetku a stíhání jejích členů. Strýc Miloš odchází do emigrace. Václav a Ivan Havlovi nesmějí z kádrových důvodů studovat. Václav se nejprve vyučí chemickým laborantem (1953), maturitu získává až po dálkovém večerním studiu při zaměstnání (1954).

Získává první literární a kritické zkušenosti ve společnosti generačních souputníků, kteří si říkají Šestatřicátníci. Patří k nim budoucí klíčoví tvůrci české literatury druhé poloviny 20. století – mj. Jiří Kuběna, Josef Topol, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Jan Zábrana a další. Postupně navazuje kontakty s dalšími okruhy a osobnostmi „jiné“, komunisty nepodporované kultury (Jiří Kolář, Vladimír Holan, Jaroslav Seifert a další). Vznikají jeho čtyři rukopisné básnické sbírky, literární úvahy a kritiky.

Naše duše je taková socha, kterou celý život opravujeme, pozměňujeme, zdokonalujeme. Vývoj jest nejlepším znakem života, opravdu žije jen ten, kdo se stále vyvíjí. Od prvního probuzení mladíka z dětského snu až
k poslední činnosti odcházejícího starce je život jednou sochařskou budovatelskou prací. Jest znakem úpadku, myslíme-li si někdy, že jsme se vším zcela hotovi a že nyní můžeme jen rozdávat. Nejvíc naopak dá a rozdá ten, kdo se nejpalčivěji vyvíjel, kdo nejvíce potu vylil na tesání svého nitra. (…) Myšlenkou Šestatřicátníků bylo především kolbiště, ovšemže kolbiště dobrých přátelů, jehož účelem není nějaký ten manifest nebo společně odhlasované resumé, ale naopak vytesání více soch, abychom si každý diskusí, poznáváním a komparací tříbil vlastní názor. A podobně každá budoucí činnost je myšlena z tohoto hlediska. Dát možnost mladým sochařům tesat svá díla k prospěchu všech. (Po roce sochařské práce – srpen 1953)

Začíná publikovat texty o literatuře a filmu. První veřejné vystoupení na aktivu mladých autorů na Dobříši (1956), kde pronáší kriticky laděný příspěvek. Po řadě neúspěšných pokusů o přijetí na vysokou školu humanitního zaměření studuje na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze; při pokusu o přijetí na filmovou fakultu Akademie múzických umění (AMU) je odmítnut.

Nastupuje dvouletou základní vojenskou službu.

Se spoluvojákem Karlem Bryndou píše napůl z legrace divadelní hru z vojenského prostředí Život před sebou. Věnovat se „svazácké kulturní tvořivosti“ a účastnit se soutěží je přece jen příjemnější než trávit čas na cvičení. V závěru služby se hlásí na AMU, opět bez úspěchu. Přijat je až v roce 1962 a to na dálkové studium.